Chudina.

Nic není bolno tak, – ač málo vnady

pro všední život má ten prostý list, –

jak v šerém zraku ubožáků číst,

když večer v světlé dívají se sklady.

I ať tam jest co na dost skromném stolu,

i ať tam skvost anebo květina,

kus teplé látky, hračka dětinná,

ty oči vpíjí se – pak sklopí dolů

se v dláždění a mlčky kráčí dále.

V tom poesie není naposled;

kdež hledat jí v těch vráskách bídou vrytých!

však, vidím-li ten plachý, smutný hled,

tu líto mi těch lidí neskonale,

jimž sousta nespadne se stolů sytých,

ni hadřík, hračka pro ty děti malé,

a v cestu trnitou ni jeden květ.