Chudoba.

Muž Tam k Peteje, své ženě, pravil:

„Kéž bych už té chudoby se zbavil,

která neustále s námi bývá!“

„Hledejme jí, kde se asi skrývá?“ –

řekla žena. Muž se přidal k tomu.

Hledali jí po všech koutech domu,

až ji posléz neunavnou snahou

našli – v koutku hubenou a nahou.

Prosili jí: „Odejdi, jsme chudí!“

Chudoba jim řekla: „Soustrasť budí

ve mně sten váš, hned bych odcházela,

jenom kdybych pohotově měla

šaty hodící se na mé tělo!“ –

By té potřebě se vyhovělo,

látku v krámě na dluh sobě vzali,

švadleně hned do práce ji dali.

Chudoba, se snažíc obleknouti,

nemohla se v šatech ani hnouti:

byly těsny. A to prý je vinou

jedině a pouze švadleninou,

horlil muž a žena řekla: „Víme,

chudoby že už se nezbavíme!“

Když i švadlena se toho lekla,

chudoba, je potěšujíc, řekla:

„Ondyno jste jenom chudi byli;

teď, když jste se pro mne zadlužili,

stala jsem se silnější a větší.

Nechte nářku, neprospěšných řečí;

živi jsouce šetrně a skromně,

nepoznáte ani, jsem-li v domě!“