Chudobka.

Jemné kvítko v pusté pláni

a věrna vždy svému osudu,

má chudobka skromné přání –

bez pýchy kvete – jakoby ve studu.

Chudobka jest stále v květu,

což svědčí o její statnosti,

pod sněhem i v parném létu

miluje život s vroucností.

Květ její zřít třeba bez lístečku,

přece vždy milá tobě jest,

kvete i v nejpustším místečku,

nehledá snad docílit pro se čest.

Z jara, když sníh roztavil se,

první najdeš chudobky,

pozoruj, jak slunéčku kloní se

a matce zemi dávají své polibky.

Chudobka dí: „Miluji tě!“

i v chudobě chci s tebou žít

a má láska uvítá tě,

duše má touží jen s tebou být.

Cítíš-li v tvém srdci stálost

a nepodlomnou věrnost svou,

chudobce způsobíš radost,

v manželství budeš pak přešťastnou.

Chudobka musí znáti skromnost,

nesmí nikdy lásky postrádat,

v manželství však hleď zachovat věrnost,

jíž na vzájem lze spokojenost upoutat.