Chudobky.

Vlasti, matko drahá,

jaks mi povždy mila,

věru jakobys mi

vším ve světě byla.

Roditelkou, otcem,

přítelkou i milou,

bratrem a i sestrou

dobrou, účinlivou.

Kdybych, po čem toužíš,

moh’ Ti, vlasti, dáti,

chtěl bych širou pouští

za tím hned se hnáti.

Chtěl bych hory slézti,

v moře hloub se sklonit,

jen abych neviděl

Tebe slzy ronit.

Jak jsi krásna, vlasti,

jako zemské ráje;

svatobory Tvoje

šumí dávné báje.

Šumí o těch dobách

slávy, lesku, blaha,

v nichž se zářívala

staroslavná Praha.

Planinami Tvými

šedé táhnou stíny,

lkají jako vzdechy

krásné Melusiny.

Lkají pro Tvé syny

padlé i žijící;

pro zemřelé – reky,

pro žijící – spící.

Nechme zemřelých však

v chladných hrobech spáti,

nebť by svět se třásl,

kdyby měli vstáti.

Nechme i žijících

tiše spočívati,

snadže se jim bude

o svobodě zdáti.