Chudobky písní.

Na té mezi chudé,

jíž jest moje žití,

bohudík – též kvítí

časem vyrůstá!

Kam jen hlédnu, všude

chudobky se tísní,

když je líbám, písní

přejdou na ústa.

Po bouřích a vřavě,

po strastech a boji,

když zas v duši moji

vstoupí míru sen –

vášnivě a žhavě

ret můj k nim se kloní

a již zpěvem zvoní

touhou rozechvěn.

Zvou mě k sobě, k sobě

na výsluní snivém!

Pohnut krás jich divem,

slzy ve zraku,

v sladkých vášní mdlobě –

ač jsou chudé pouze –

líbám je tak dlouze

v citů zázraku!...

Ač jsou jenom chudé,

chudé, jak mé žití –

bohudík, to kvítí

pro mě dostačí,

kam jen hlédnu, všude

chudičké se tísní,

z něho však já písní

tím jsem bohatší!...