CHUDOBNÉ SVATBĚ

Když s apoštoly Kristus dobrý

po zemi chodil, nebes král,

byl v Káně párek nezámožný,

a ten se právě tehdy bral.

Byli to milí lidé asi,

i Krista s Matkou pozvali;

doufali v zítřek – třebas ta bída

již k svatbě zřela z pozdálí.

Tak je ten život. Trochu prázdný,

a jako voda, bez chuti –

však zachutná a zaperlí se,

kde láska mávne perutí.

A láska byla. – Matky prosbou

jeví se Boží moci jas –

a místo vody víno šumí. –

A zítra? Bude nějak zas.

Tak také vy jste, milí lidé,

dvou srdcí naděj sdružili;

ono se lehčej dvěma nese,

jen když je Pán Bůh posílí.

Kéž tedy Kristus dobrotivý

i k vaší svatbě dnes by shléd’,

požehnal – ne na den jeden –

na mnoho šťastných krásných let!

Ať kvete štěstí mezi váma,

jak z jara jabloňový sad,

a Boží láska rač je sama

andělů křídly schraňovat.

Vás pozdrav všude úsměv jasný,

jak v srdci jenom vyklíčí,

když na blízku se, všem tak milý,

usadil párek slavičí.

S tím přáním zrak můj od oltáře

vás provází – ač zdá se něm –

má myšlenka k vám dnes s Kristem

při stole sedne chudobném.