CHUDÝ HOCH.

JSEM chudý hoch, až za vsí bydlím kdes

ve staré chaloupce, již stavěl děd

a byl tam živ, jak my jsme živi dnes,

můj otec, matka a nás dětí pět.

Tak volný je tam pohled do nebes

a vzdálen tak ten celý širý svět.

My u nás jíme jenom černý chléb,

můj otec pracuje, má matka též;

pluh mého otce a mé matky cep

vždy oral, mlátil jenom cizí rež,

z níž klas k nám nepřišel; – ni cizí hřeb. –

Však pod krov též k nám nevstoupila lež.

Má matka modlí se, však nepláče,

když otec unavenou chýlí skráň;

u chudých nemůž býti jináče,

jest u nás v rodu už ta tvrdá dlaň.

I ze mne chce mít otec oráče;

mně matky líto, však jsem hrdý naň!

Jsem chudý hoch a nuzný mám jen šat,

však pro náš stav je toho šatu dost;

jej děd měl, otec, dost mne bude hřát

přes zim a lidských očí mrazivost.

A otec můj mi nemoh’ více dát

než prostý mrav a prostou poctivost.