Chudý Janíček.

Nechť se pyšný boháč směje

Z chudoby mé veliké,

Z Janíčka nechť, jakž se děje,

Žerty strojí všeliké;

V bídě své mu nezávidím

Štěstí jeho zlatého;

Já ho v blesku slávy vidím

V pravdě velmi bídného.

Ač y v domě sylně zděném

Sýdlí v pouhé měkosti,

Já jen z bláta vystaveném

Bydlím v chudé sprostnosti.

Ode mne však utíkají

Černé péče z samoty,

U pánů se meškávají

Nemajícých roboty.

Ač y boháč na stolicy

Hedbavné sy sedává,

Na ohništi, na lavicy

Janek sedí, léhává;

Sladší já mám spočinutí

Na svém loži přetvrdém,

Svědomí mne nekormoutí,

Jako jeho na hrdém.

Rouchem ač se šarlatovým

Boháč zpupně odívá,

Špatným souknem kobercovým

Janek tělo přikrývá;

Pod šarlatem boháčovým

Černé péče šermují,

Pod kabátem Janíčkovým

Radosti se zdržují.

V kočáři ač přenádherném

Na šesti se vozývá,

Janíček jen na chaterném

Chudém koni jezdívá;

Žádost těla shovadilá

S ním se veze po poli,

Semnou spokojenost milá

Stále chodí na rolí.

Boháč stkvostně na každý den

Při muzyce kvasývá;

Janek suchý chlebíček jen

S starým sýrem požívá;

Předce sprostičké mé jídlo

Lép mi chutná v samotě,

Bažantí než jemu křídlo

Při muzyky hřmotě.

Boháč sobě připravuje

V kuchyni své nemocy,

Hořkých léků potřebuje

V krutých bůlech k pomocý;

Janek sprostý pokrm jídá

V přirozené skrovnosti,

Růží jeho líc se vídá,

Neb jest přítel mírnosti.

Když se boháč s marným světem

Rozlučuje s žalostí,

Život můj ač padá s květem,

Já jdu k hrobu s radostí,

Smrt mi temné hasý světlo;

Rozžíhá mi jasnější.

Jestli zde mi štěstí kvetlo,

Zkvete mi tam krásnější.

Ku pohřbu boháče syc

Obor panstva přicházý;

O smutku však nevědí nic,

Kar* je na dvůr přivázý,

Chudí lidé přicházejí

Ku pohřbu chudého,

Ctným však pláčem provázejí

Do hrobu jej tmavého.

Celý svět nechť jakž chce haní

Milou, prostou chudobu;

Nestydím se předce za ní,

Máť ač smutnou podobu;

S ní jen pravé štěstí chodí

Nevidomé každému,

Pokoj mysli s sebou vodí

Udělený nuznému.