CHUDÝM, KTEŘÍ MNE NEZNAJÍ,

CHUDÝM, KTEŘÍ MNE NEZNAJÍ,

šeptati chtěl jsem o ráji,

o jejich kráse říci jim,

učit je lásce, nadějím,

něhu jim v srdci probudit,

nepoznán, neviděn a skryt.

Co jsem měl, všecko jsem jim dal,

sobě jsem málo ponechal,

nevím, kdo vzal a zahodil,

cestou se maže mokrý jíl,

zima jest chorým, mají hlad,

mám jim naposled všecko dát?

Co je to platno! Jsou zlé dni,

vytáhnem kůrku poslední;

tvrdá jest, škrabe ohryzek,

nesytí hlad, jen bouří vztek,

vzdor, který najde dosti sil,

aby i zmiji pohltil.

Co je to platno! Jsou zlé dni.

O lásce zpívám poslední,

o lásce nejblaženější,

jež mrtvé, živé konejší,

o její tajné podobě

ve vězení a na hrobě.

O lásce s krásou odkrytou,

slávou i hanbou politou,

o kráse víry člověka,

která se zmijí neleká,

o lásce, která miluje,

celému světu vzdoruje.

O lásce, která zdvihá zbraň,

i když jí kámen rozbil skráň,

která se chvěje radostí

na popravišti v nahosti,

která svých očí nesklání,

když ji jen člověk poraní.

O lásce něžné, spanilé,

stojící proti přesile,

která se rány nebojí

a usmívá se po boji,

ať vítězná, ať zajatá,

vznešená, čistá, přesvatá.

Snadno jest hledat cestu k ní

v blátě i za tmy půlnoční,

snáze jest nalézt než tam jít,

každý tam musí zaplatit,

krví se skládá věno zde,

běda, kdo jde a nedojde!