Churavím.

Churavím, ó, churavím,

na duchu i těle,

a jak listy v jeseň chladnou,

tiše padají, až spadnou

v prach mé touhy smělé.

Nevrátí se nikdy víc

to, co bylo kdysi!

A ta duše, dřív tak činná,

je teď jako pavučina,

se stěny jež visí.

Však ta smutná pohádka

ukončí se v krátku!

Jen to srdce ještě bije, –

oh, má paní, nechte si je,

nechte na památku.