Chval boha!

Chval boha, v hněvu stvořiv život lidský

jenž pln je lásky, touhy, odříkání,

jež duši lidskou věčnou mukou zraní,

že stvořil smrt, by zakročila vždycky.

Chval boha, naliv v srdce naše plamen

jenž bolným žárem ztráví nám hruď celou,

že nenechal ji chladnou, zatvrzelou,

a srdce pusté jako mrtvý kámen.

Chval boha za vše – srdce lidské štěstí

nemnoho snese – zdivočí jím záhy,

jest bolestné mu časem třeba vláhy

jak chladné rosy sprahlé ratolesti.

Snad blízka jsi juž dni, kdy budeš sobě

přát smrti, sama v pláči volat na ni,

by rukou matky tvých se dotkla skrání

a před mou láskou ukryla tě v hrobě.