Chvála chalupám

Jak jaro se probudí a zem jak políbí,

a kolem chalup jak svěže zelená tráva

se v první bouři zvlní a ztemní,

vše hroudě rodné se modlitbou zaslíbí,

a ve květ a růst v té vůni černozemní.

Již z pastvin za krávou strakatá kráva

s vemenem plným se vrací v slunce západu,

housata žlutavá na dvorcích pípající

ukrývá husa, ochrannou výzvu kýhající,

vše naseto, nasázeno v světlou zahradu,

záhony bujně kvetou barvou jásající.

Ó štěstí, mít pole kus a zahrádku a sad

a několik stromů, které kvetou.

Mít výhled do lesů a odevšad

zřít svoji chalupu s tím kouřem nad komínem,

i její střechu i vikýř a kopuletou

ji stále hýčkat a spravovat,

že mladá vždy zas a nová, ba nepoznáš

jak v květu a zeleni sluncem svítí a stínem,

že pocit bezpečného a silného života máš.

Těm mozolovitým rukám, jež vedou těžký pluh,

tož hospodářů a hospodyň, stálý jež znají vzruch,

a s tvrdou láskou s čeledí, se zvířaty

že z jara a v létě pracují, kolem chaty

nechť klíčí vše, nechť je vše zrání a růst,

nechť ve žních jim zvoní v polích těžký, zlatý klas, –

jím budují vlast svou též a též jsou její hlas.

A sytost s požehnáním nechť tkne se všech hladových úst.