chvála korupce

Ó matko,

jediná, tisícerá,

zářící sliby, nebezpečím šerá,

je sladko

sáti z tvých prsů nesčíslných,

krve a zlata plných

až po hrmu,

v slzavém údolí pod mramory

praménky tenké i celé hory

dobrého pokrmu.

Úžasný pilíři

strašlivé třídy, strašlivějšího světa,

na jehož talíři

v palácích jasných i v temnotách ghetta

nemnozí mají všecko – zástupy nic,

ohromné, ponuré roje zčernalých letavic

na nebi společnosti,

jež v sudbě má dokonáno

a nechce složiti kosti

v červené ráno.

Ó strome, nejrozvětvenější

nad naší bídou a hloupostí zdejší,

koruna širá věčně ti kvete,

včelkami bzučíc,

mučíc a zaučujíc,

list pučí za list, jejž vítr snad smete,

a kořání tvoje,

jež všude má půdu z dobrého hnoje,

kde mamon a zoufalství oči své poulí,

objalo zeměkouli.

Bez tebe,

bez tvého zlata, krve a sliny

zvrátily by se zásluhy i viny,

peklo i nebe,

sytost i hlad.

Tu umřelo by příliš mnoho vnad.

A světa pán by ztratil moci pel

a pravd svých oddané psíky.

Snad dokonce volky nevolky by šel

pracovat do fabriky.