chvála kukuřice

jsou ještě básníci vysoké polohy

pro modrá nebesa, hvězdnaté oblohy,

podvůdky pobožné i poetické;

já na kukuřici vzpomněl si v souvrati,

když mě dnes jarní den ponoukal zpívati,

vznešené nejsou starosti mé lidské.

to hospodářská je ovšem jen rostlina,

a přece byla mi nejedna hodina

s ní přána, půvabná i kormutlivá;

a pak dá sypání pro lidi nejchudší

aspoň tam na jihu, nežli je umučí

evropa panská, hrabivá a divá.

mimo ty vysoké lány jsem chodíval,

sám když jsem uherskou rovinou bloudíval,

v munduru vojenském sen civilisty;

jezerem šuměla pole i tenince,

střapaté palice zrály už v peřince,

slunce se mazlívalo s těmi místy.

jsou nebezpečné prý vysoké lány ty,

jsou-li v nich úskoky nepřátel ukryty,

ale, což válčí štědrá kukuřice?

zrna nám dávala bílá i ze zlata,

když hlad nás jindy žral, jatečná telata,

a skryly nás ty ověnčené svíce.

a na kukuřičné chleby zas vzpomínám

v škiptarské, tvrdé a syrové zemi tam

u moře modrého a lahodného;

s pórkem je křesťan i musulman chroupali,

a pod minarety vojáčci slintali

nad chutnou krásou těsta zlatového.

tomu je dávno, a mnoho se změnilo,

jen dravci loupí zas, jako se loupilo,

a v jejich říši chudý zůstal hladným;

ale i setba se na slunci zelená,

ó stvoly, skryjte zas křehká má ramena,

v polích a lesích úsměv je tak snadným.

bylo to nedávno, je to zas jako sen,

s tou, již mi život dal, korunu v pozdní den,

spolu jsme ctili vaše mocné klasy

tam, kde smích slunečnic předstírá veselost,

kde však jen bída je pravdivá přítomnost

a černá zrada s úlisnými hlasy.

a šli jsme dále a v horách jsme bloudili,

tu, kukuřice, tvé palice nebyly –

jen touha bez groše, ó zrní kupné:

jaký by v horách těch rodil se krásný lid,

kdyby mu dopřáli tebou se nasytit,

ty, zlato chudých, chudým nedostupné.

už zapomenouti na tohle nemohu,

tvé jméno vzruší mě nad každou oblohu,

lásky i záští rozněcuje ctnosti.

rodíš tak štědře, ó stvole, buď milován;

ale co s těmi tu, jimiž je ukrádán

chudáku od úst dar tvé horlivosti?!