Chvála malých.

Co jest malounké,

Bývá hezounké,

Bývá jemné, hbité, čilé,

Šťastné, dobré, Bohu milé;

I nu všecko, co jest malé,

Věrné jest a v lásce stálé.

Že jest lepší maličký,

Než ti hrozní velikáni –

Moje drahé sestřičky,

Též i vy, předrazí páni,

Jest co hodlám dokázati;

Račte mi jen sluchu přáti!

V malých chyžkách pokoj bydlí,

V chýžkách malých kvete slast;

V hradech velkých zuří strast,

V hradech velkých závist sídlí.

Děvče malé bývá věrné,

(Zláště má-li oči černé),

Dívky malé jsou též stálé –

Onyť mají srdce malé.

A v malounkém místečku

Nemůž se jich směsnat mnoho,

Tomuť učí zkušenost;

Pročež v malém srdéčku

Jest též jenom pro jednoho

Místa dost.

Vojín malý

Bývá stálý,

On se strachem netřese,

A když v boji

V ohni stojí,

Koule se spíš přes něj přenese.

Že má velký velké síly,

Dejme tomu; že však velikáni

Od malých již přemoženi byli,

Není také žádné lhání,

Tomu učí na sta povídek;

A jak praví knihy naše,

Velikána Goliaše

Malý skolil Davídek.

Muži křížem prý jest žena;

Ač to pravda vymyšlená –

Mužští jen tak šveholí –

Dejme tomu! – Kdo se již

V skutku oženiti míní,

Dobře činí,

Malou-li choť vyvolí –

Lepšíť křížek nežli kříž.

Každý člověk podroben jest pádu,

A že každý má tu smutnou vadu,

Jestiť pravda vzatá z hluboka.

Veliký-li padne, padne řádně;

Malý sice také padne,

Nikdy ale z vysoka.

Malý, ten se všude hodí,

Malý nikde nevráží;

Velký všude překáží,

A vše, čeho moc jest, škodí.

Jak milé bývá robátko,

To jehňátko, to kůzlátko,

Jak milé a jak hezounké,

Jen proto že je malounké!

Kozlové a berani

Ti již nejsou k vystání.

Vánek libý k violce se shybá,

S konvalinkou sobě hraje,

Kvítím lučním mile vlaje,

Nezabudky jemně líbá;

U velké však stromy

Mlátí hromy,

Velikány duby

Kácí jeho zuby.

Miluje-li manžel choti svou

Nazývá ji ženuškou;

Miluje-li muže choti,

Tu se k němu přilichotí

Říkajíc mu: staroušku,

Miloušku neb zlatoušku. –

Chce-li kdo něco hezounkého,

Udělá si z toho něco malounkého:

Důkaz, že to malounké

Musí být přec hezounké.

Malý může šťastně žíti,

Z mála slasti sobě kuje,

Malý málo potřebuje,

Málo jídel, málo pití,

Malý pokoj, malý šat,

Hrob i malý – když jde spat;

Mrtev dřímá sladce, jemně,

Netlačíť jej těžká země,

Neb i on ji netlačil,

Malýť jsa též lehký byl.

K čemu ale tolik důkazů?

Ty jsou ještě pravdě na zkázu;

Jeden, jeden důkaz dám,

Ten dokáže všecko sám.

Pročež, moji zlatí,

Račte pozor dáti.

Děvče české

Bývá hezké,

Dobré, tiché, svorné, čilé,

Utěšené, roztomilé,

V přízni věrné, v lásce stálé.

To jest pravda z pravdy vzatá;

Však i to jest pravda svatá:

Děvče české bývá malé,

Následovněž co jest malé,

Bývá věrné, bývá stálé,

Dobré, tiché, svorné, čilé,

Utěšené, roztomilé. –

A co víc!

Sám Pán nebes, hvězd a země

Řekl: „Pusťte malých ke mně!“

O velkých neřekl nic.

Tu to máte, moji zlatí!

Co sem chtěla dokázati.

Ale – řeč má na mou čest –

Větší již než malá jest,

Chybu sem již udělala,

Ještě dobře, že jsem malá –

Chyba malých jest jen chybička;

Dobře, že jsem maličká!

Teď jest čas, bych přestala! – –

Kéž bych touto maličkostí

Si jen vaší laskavosti

Částku malou získala!

O toť by pak všickni malí

Ke cti vaší zaplesali.

O velikou chválu malý nestojí,

Malý malounkem se spokojí;

Neboť to, co malounké,

Jest nám malým milounké.