Chvála „nÓbl“ lidí.

Není moudřejšího v světě

nade různost stavů,

ač má každý člověk nohy

dvě a jednu hlavu.

Zvlášť stav „nÓblů“ musí býti,

musí trvat dále,

neb on dává světu slávu

i lesk neustále.

Ejhle tamto „nÓbl“ pána,

po vůni ho poznáš;

přistoupíš-li k němu blíže,

noblesy i doznáš.

Změří od hlavy tě k patě,

ošklíbne se nosem,

abys věděl, nad tebe jak

vznešeným on kosem.

Dávnou slávu zanechali

jemu praotcové;

starý dělal staré dluhy,

mladý dělá – nové.

Sedlák, sprosťák do salonů

nesmí ku vrchnostem,

za to žid tam ušpiněný

bývá častým hostem.

Když jsou v „cerklu“, místo mluvy

huhňaj', krčí nosy,

zívaj', klímaj' – (dobrým tonem

nazval z nich to kdosi).

Aby ve všem všudy bylo

poznati hned pána,

každého si sluhu Honzu

překřtějí na „Jeana“.

Zbožni jsou a přečasto se

kněžím zpovídají,

co lidé pak mohovití

vždy též z čeho mají.

K lidem chudým chovají se

dosti dobročinně,

umělce rádi fedrují,

radš však – umělkyně.

O národnost málo dbají,

což je hodno hany;

za Němce se vydávají

nebo Angličany.

Půda vlastenská však „milou“

jim přec jmenuje se,

zvlášť když vlastenská ta půda

hodně mnoho nese.

Jinak dobrého jsou srdce,

velikomyslní,

nade křenem se jim oči

slzami hned plní.

Ačtě vědí, u Švertáska

jak se „souboj“ dělá,

přece doufám, že mi chválu

mou prominou zcela.