Chvála nahoty

Nad lesy červen plá a nebe safírové,

však pod korunami jen ticha šumí hlasy;

jsou květy nachové, kde páví oko plove

a syto sladkostí mdle s okvětími hrá si.

Den ohni zlatými sluj smaragdovou třísní

a šerem svatební dech vegetace vane;

od země plíží se pach vlhce černých plísní

a s nebes oštěpy v stín vůně boří kane.

Nad lesy červen plá a ticho vášní voní...

Hle, z němé nádrže teď chochol tryskl vodní

a vrací krůpěje, jež o hladinu zvoní;

proud ryzí, stříbrný se rozlil v lesy spodní.

Však není fontán to, ni ptačí hlas to není.

A hasne v korunách již sladká melodie.

Jen ticho chvěje se ve žhavém roznícení,

a stébla kloní se: Což Veliký Pan žije?

Snad vyšel s píšťalou na stráně hledat panny.

Je lačna vteřina a červen mocně velí.

Snad dívka vyšla si a hlas má vytepaný

svou touhou jako šperk, jenž zajal plamen skvělý...

Oh, možno aspoň snít ve věku běd a muky,

že dívka vyšla si a náhle stála nahá

tam dole v pasece, kde pod starými buky

je tráva vysoká a laskavá a vlahá?

Je možno aspoň snít o sladkém těstě v kvasu,

o krásné nahotě, jež lesům v pospas dána,

by souzvuk doplněn byl snopem plavých jasů,

v němž látka zápalná pro naše smysly stkána?

Nic není krásnější nad toto kladné dílo,

jež s cetkou nepadá, nemizí se závojem;

v něm na sta souhvězdí a jitřních střel se slilo

ve fontán zářných gest a prazákladní pojem.

Je možno pochopit, že mythus šperků zmate,

že napověděné a poloskryté dráždí.

Jsou lesti ničemné, jsou úskočnosti svaté.

Pro modlu zastřenou se člověk lehce vraždí.

Však ženy nahota je život sám, ne modla,

blesk ozařující směr z abstrakcí a stínů;

s nebesy země se v úsměvu jejím shodla,

jenž mimo zásluhu a mimo všechnu vinu.

Když křídla rozepne, žár zkojíš jejich žárem;

s jich spánkem hedbávným tě hudba zpije svěží,

jak lázeň pod strání a okouzlení tvarem,

kol něhož jara sen a třešní květy sněží – – –

Oh, možno aspoň snít v den červnového kouzla,

že dívka vyšla si a zjevila se nahá,

by v lože vlahých trav jak nebes oštěp sklouzla,

dar přepositivní a kořist nad vše drahá,

do loktů mužových, jenž o hmotě pěl zkvetlé,

jež zraje na slunci a z půdy šťávy ssaje,

o náboženství svém, jež konkrétní a světlé

bez marných abstrakcí stem žhavých barev hraje?