CHVÁLA PODZIMNÍHO DNE.

Do jitra čistého dnes vlídně slunce hledí,

se siré země svál mlh závoj větru dech.

Je ticho v houštinách, jen tónem tenké mědi

a zlata šelestí sta listů na stromech.

Kraj celý klidu pln, přebytek pozdní vláhy

pruhami zeleně pokreslil úvaly –

bez hnutí ulehl lesk na koleje dráhy,

šeď v lány zmučené letními úpaly...

Na lukách potok svou písničku monotonní

kvetoucím ocúnům šepotá potichu – –

Jak ze sna do ní dráty telegrafní zvoní...

Je kolem mír, je klidný kraj, je podzim bez hříchů.

A nebe – pravdaže – dnes není bez oblaků –

nehybně leží v něm chmur šedých dlouhý řad,

podobných kostrám v moři potopených vraků,

či drakům vyhublým, jimž chtělo by se spat...

Podzimní slavný den – svým neobsáhlým klidem –

s rozkoší prožívá své tiché vteřiny,

je velký, boží je a nezávidí lidem

ni závrať měst, ni stesk odlehlé dědiny.

V něm potok na lukách písničku monotonní

zimavým ocúnům šepotá potichu –

jak ze sna do ní dráty telegrafní zvoní,

a plyne čas, a míjí den – a míjí bez hříchu.

Roj listů na stromech se zlatě pousmívá,

kus záře sluneční v kolejích blýská se...

A člověk krajem jde, na všecko to se dívá –

a srdci pojednou po čemsi stýská se...