Chvála podzimu

Ne tebe chválím, podzime, co přicházíš

do našich polí s mlhami a stíny,

co na hlavy nám tlačíš nebe níž a níž

a sychravě nám opakuješ viny,

ne tebe chválím, písmáku ty pochmurný,

co nad papíry vetchou kýváš hlavou,

co matným kahancem nám zaškrcuješ dny

a noci plníš mluvou rozjímavou,

ne tebe chválím, co jsi mraznou ruku vztáh’

a sadem popleněným chodíš chorý,

co zvonkem ostrým voláš stále na poplach

studenou moudrost: Humana sors mori –

Však tebe rád mám, podzimku, co mnoho znáš,

a přece usmíváš se vlídně, usmířeně,

co lidi slovy přátelskými připoutáš,

dáš víru muži, novou něhu ženě,

však tebe rád mám, shovívavý druhu ty,

co trháš plod, jenž v sladké vůni zraje,

co nad pohárem kouzlo chytáš minuty –

(ach, jak to víno jasnou jiskrou hraje!)

a přijmeš polibek, co žena tobě dá

s plameny jiskřivými v těle mladém,

a tichá moudrost na srdce ti usedá:

Dík, osude, i za květ nad západem!