Chvála prostředních.

Kdys básník uchopil se pera,

by zalichotil maličkým,

a jiný zase v odpor tomu

zavděčit chtěl se velikým,

či bylo mu jich líto snad,

že mají tak být odstrčení?

I hledím na to okem chladným

a myslím, to že k napravení.

Kdy spanilé mi družky budou přáti,

a několik slov dovolí,

povím jim, jak as před velkými

mám respektu, leč mnoho-li

však o malých též soudím.

Ne úsudek to výstřední

a pravím, nejlepší že přece

je postava jen – prostřední! –

Ať malý kdo neb veliký,

jeden mám o tom náhled jen,

že longin, jako trpaslík

co do vzrůstu je – nezdařen.

Kdo malé postavičky jest,

ten velmi lehko k přehlednutí,

a nemotornou délkou svou

velikán zase k smíchu nutí.

Je pravda sice, jak se praví,

že všecko, co je malounké,

je něžné, outlé, roztomilé,

že spanilé a hezounké! –

Ba arci, na dlouho-li ale?

Dokud tu ještě mládí květ –

a dokud čílko lesklé, jasné

se nezačíná kabonět!

Leč, rcete sami, zda to milé,

když stará babka – huhňavá

je ke vší svoji bručivosti

dokonce ještě – mrňavá.

Jak nadutí jsou – velikáni,

v mladých-li letech plesají,

však jestli že již pokročili,

pod vlastní tíhou klesají.

A zdaž se nemusíme smáti,

že nadutý ten dlouhý troup

ku všemu viděti hned z dálky

jakoby telegrafní sloup.

Kdy práce jakás – kterákoli

tu pravou nemá míru svou,

hned zkrátka díme bez okolku,

že práce ta je zkaženou,

a protož, postavy vy střední,

již nebudiž vám žádná hana,

jen kdo je malý nebo dlouhý,

je od přírody práce sfušovaná!

Velikost byla bohům dána

prý dávno již co prädikat,

– aj nebudou chtít velikáni

se pánu Bohu rovnat snad? –

To věru scházelo by ještě

a nedej toho pán Bůh nám,

by domýšlel se taký čahoun,

že dokonce je Bohem sám! –

A co ti malí, skrčení

chtí chvástat svojí o něžnosti?

Vždyť nynější svět nevšímá

si více žádných maličkostí.

Ba i to maloulinké kvítko,

ta poměnka se studem skrývá,

za svou se stydí postavu –

kdy slunečko se na ní dívá –

leč, není pěkná ni dost málo,

ba hnusná je, ať nedím více,

vyčouhlá, dlouhá, často prázdná,

se vzhůru pnoucí makovice.

A co bych ještě k obou haně

říc’ mohla, nemáte ni sen,

však myslím, toho že již dosti

a ku konci dím toto jen,

že vykupitel, který děl:

„Přijíti nechte maličkých“,

na prostředních nás odstrčení

nemyslel jistě v slovech svých,

neb z bible dávno to již známo

je shromážděným všechněm nám,

že vykupitel všeho světa

byl – prostřední postavy sám.