Chvála rotačky

Důstojný slone,

v pralese zdiva zavřený jako ve vězení

a přece na svém a jediné možném místě!

Olej a barvy,

jimiž tě krmí spocení lidé v zasklenné stáji,

noří tě v tropickou atmosféru,

jež je ti po chuti

a lepí se ti na hladké, lesklé údy.

Syt stále, opatrován, cíděn jak na svatbu dívka,

na dané znamení, věrně konáš svůj nejlepší kousek,

ač nepřicházejí lidé a neplatí vstupné,

aby ti zatleskat mohli,

ač děvčátko v slaměném kloboučku s červenou stuhou

nepodává ti kostky cukru.

Zatím co příroda přestala rodit živočišné tvé předky,

nádherné rody, velebné nad pomýšlení,

z nového věku a lidského mozku se rodíš,

obludo mechanická,

obludo krásná, moudrá, stále se zdokonalující

a jedna ze stera podobných tobě i nepodobných

z nesčetné rodiny dobývající světa.

Válci svých čelistí nedrtíš nic,

bílou však tasemnici,

jež prochází složitou útrobou tvou jak školami děcko,

článkuješ přesně a pozorně,

jakobys vysílala ty, neposunutelná,

výbojné kroky své napřed, v neznámé dálky.

A ony se rozbíhají po stech, tisících, paprskovitě na všechny strany,

a tak to jsi ty, která složena ležíš

na stole dubovém

v hospodě U borovice za mnoha černými lesy,

kam přijdu snad zítra, snad pozítří, abych tě otevřel

a, jako před tím pryskyřici, vdechoval nyní

zahořklou vůni tvé stáje.

Horoucí slavíku,

jenž k zemi jsi přimontován a přece vášnivě tlučeš

ve velkoměstských nocích, ve všech, kromě neděl a velikých svátků!

Horlivá píseň tvá

zapadá v pathetické šero táhnoucí ulicemi,

jež chvějí se pod opálovými zraky obloukových lamp,

a u kovového větvoví, které tě chrání

ve žlutě žhoucí kleci před nočními blázny,

nevěstka zastavuje se a opilec deklamuje

svůj tragikomický monolog bludného zahaleče.

Do letních nocí z dláždění vypíjejících žáry

buší tvůj tlukot jak ukryté polední slunce;

do zimních nocí, čistě a bělostně oblečených,

vzlyká jak tajná vášeň panny schované v poduškách.

Jsi bušící srdce,

jež shrnuje v kvapném svém rytmu tlukoty tisíců srdcí

z celého města, z celé země, z národa celého,

která se poznati chtějí a nedočkavostí hoří.

Nejeden člověk s úzkostí naslouchá ti,

anebo v dáli kdes tuší tě a nemůže spáti,

věda, že bude to rozhodnutí, které mu přinese ráno

ozvěna tlukotu tvého nespočetná, ani snad nezmlkající

a křížem krážem odrážená jako potulný apoštol.

Jest možno tě slyšeti, myslím, až na konci světa,

kovových svalů hudbo,

slavíku mechanický,

který i básníka vábíš, aby se ti svěřil,

kus horkého srdce vrhl v noční tvůj tlukot,

na chvíli splynul s tebou a zazníval světem.

Každý tvůj úder

a jeden po druhém nepřetržitě jdoucí

plní a odesílá vagóny nesmírně dlouhého vlaku:

v pestrém jich zboží přehlíží příjemci srdce básníkovo,

nicméně tu a tam ono přece octne se v laskavé dlani,

zakvete, zavoní, zaraduje se těšíc.

Složitá bytosti,

královský stroji a prostředníče,

jenž po denních soustech dodáváš svět šírý komukoli!

Tisíců zraky a vztažené ruce soustřeďují se k tobě,

pokorně přijímajíce tvé pravdy i lži,

osudy jejich, zdáš se, v hrsti držeti pevně

a s očima zavázanýma, pomalu pouštěti je

přesnými mezerami, jež dělí tvé kovové prsty.

Jak příroda na jaře

horlivě, spravedlivě

ke světlu pudíš všechno, co ke světlu chce,

instinkty dobré i zlé vysíláš, aby se množily,

života rytmem je rytmus tvých válců a pák.

Dychtivá dívenka, lačnící po polibku,

tak jako voják politický, jenž chce zasadit ránu,

nemohou dočkati se, až dokončíš denní svůj kon.

Cnosti i zločiny rozhlašuješ po celém světě,

jsi zvoník v čas poplachu, k pohřbům i slavnostem zveš.

Jsi pilný a demokratický pekař levného chleba,

jejž denně tisícům rozdáváš v krajících stejných.

Jsi mlýn na umělé hnojivo, bez něhož nezůstává jediné pole.

Jak pochod dobyvatelské výpravy připadáš nočnímu chodci,

v hodinách jitřních jsi však líheň bělavých ptáků:

ti mračnem vzlétnou a rozlétají se v hejnech i po jednom,

jak poštovní holubi vyslaní do všech končin,

najdou nás cestou do práce anebo v lůžku ještě,

jak ranní číška popichují den v nás

a, rozhodivše záclony naše, ukazují nám

divadlo světa!