CHVÁLA SAMOTY

Má samoto, dnes tebe písní slavím!

Jsi záhonem, v němž květy nálad rostou,

z nichž mnohá parfumem mě omamuje žhavým

a mnohá dechem luk a lesní vůní prostou.

Jsi harémem, ilusí po kobercích

kde s jarou vášní chodím nocí dlouhou,

a moje myšlenky jak krásky v drahých špercích

a s vůní na ňadrech se pro mne chvějí touhou.

Jsi jako brus, jenž tužeb ostří brousí,

a ložem jsi, kde s mojí duší dřímem;

z tvých rukou naděje jak kadidlo se trousí

na uhlí života, kde rozplynou se dýmem.

Jsi kořen léčivý, jenž rány hojí,

jsi zbrojnicí, v níž láska šípy chystá,

jsi stavem tkalcovským, kde duch tká přízi svoji,

a řekou znavených, kde proudí voda čistá.

Jsi pralesem, kam lidských bojů vření

zní z dálky zesláble jak bzukot muší;

v tvém klínu Kristus počal dílo vykoupení,

a svatým mystikům jsi modlitebnou duší.

Jsi jako hora, jež se k výši vzpíná

nad nízký výpar plný zemské tíže;

kdo bydlí v sídle tvém, ten zemi zapomíná,

je dále od lidí, však u Boha je blíže.