CHVÁLA SAMOTY.

Já žebrat nebudu – u cizích klepat dveří,

by kdos mi věnoval v svém žití jednu chvíli –

ó půjdu v samotu, vždyť srdce dosud věří,

s ní štěstí skutečně že ve dny mé se schýlí,

ó půjdu v samotu! Mně mezi lidmi mdlo je,

v tom chvatu horečném, kde stále v nové boje

druh spěchá za druhem, za cíli neznámými,

kam koho sobectví za klamným leskem svádí,

ta věčná snaha jich se z duše protiví mi,

by každý zatajil tu cestu, po níž pádí,

by bratr nevěděl, kam bratra vábí touha.

A každý city své chce zakrýt lživou tváří,

však jasnou clonou tou tím křiklavěji září,

ta drzost bezměrná, s níž každý z nich se rouhá

své touze nejvyšší – jen aby klamal jiné.

Ó pryč ze zmatků těch, kde klid a štěstí hyne,

kde vládne mámení, kde přízně nechytíš,

kde hyne upřímnost ve šarlatánů hluku,

kde každý pokrytcem sotva s ním promluvíš,

ba dříve! – tehdy již, kdy tobě podá ruku,

když na tě pohlédne – když cítí jen tvůj dech!

Ó půjdu v samotu, bych zapomínal v snech,

čím svět mne poranil, bych svět si sbájil nový,

ó půjdu v samotu, jež duši mojí vrátí

pohádky mladosti a nové zas jí poví,

ó jenom v samotě mi může štěstí vzpláti.

Ach sám jsem, sám... Však proč mne neklid svírá,

proč stále mučen jsem jakousi touhou temnou?

Ó já zde nejsem sám, můj bratr stesk je se mnou,

můj vlastní vzdor mne týrá...