CHVÁLA SAMOTY.

Tys nepochopil, proč, když sednu v ústraní,

v klín hlavu vložím šedé melancholii,

se stíny mazlím se, jež chladem hrobů zavání,

a víno zahořklé hřbitovních hroznů piji.

Do samot vždy jdou s písní mladí básníci

k jezerům temným, cypřiše jež stíny kryjí,

jich delikátní city, srdce nyjící

se tichým echem věčna k exaltaci spíjí.

A láska hřích svůj skrývá nevinný

v útulek skrytý vavřínů a baldachýnů,

rtů sladkost mohutní v ochraně temné tišiny,

cos nadlidského zvedá se v hor sešeřených klínu.

I nesmrtelno blíž, když samotny mé oči

v noc pohříženy sametových stínů,

sen mythů pravěkých v jeskyně se mnou vkročí,

a teplo záhadné zahřívá vlhkou hlínu.

I já, žerď pyšnou, emblém radostný,

na koni v brokátu za hlučných fanfár znění

své sokoly jsem vysílal v jas slunce výsostný

a růže přijímal dam krásných lásky ve znamení...

Má vše svou cenu. Nezávidím blížnímu,

sám vděčen samotě, vlahého ticha snění,

pavoučku nesu potravu, příteli svému prvnímu,

s nímž přízi tkám pro světu odcizení.