Chvála sestiny.

Tu starých troubadurů sladkou píseň,

kde slovo uniká a chytá slovo,

se objímají pak co víly v tanci,

by myšlénka jak ze skal mořské oko

z nich svitla lásky čaruplnou zvěstí,

já pěju ti, milenec sladkých rhytmů.

Ó sestino, ve kouzlu tvého rhytmu,

jenž dýše vůní, jakou měla píseň,

v níž Petrarka své touhy složil zvěsti,

jíž spjato lásky okřídlené slovo,

tys růže, v kterou mladý Dante oko

pohroužil v snění, v myšlének svých tanci.

Jak vlny vodojemu v lehkém tanci,

jež šumí v trysku a padají v rhytmu,

ty chválíš ručky, ňadra, vlas i oko

i duši její, melodickou píseň,

to stvořitele velké, tvůrčí slovo,

jež spasilo mne svojí lásky zvěstí;

stud, jenž se brání, ukryt v tvojí zvěsti,

spěch nožek, k dostaveníčku jež v tanci

se ženou, kam je volá sladké slovo,

i ňader vlnění ve sladkém rhytmu,

když dozpívána rozkoše je píseň

a vlhké oko něhou patří v oko.

Ó sestino, ty kouzelné jsi oko

na zlaté síti mých básnických zvěstí,

tys kolébavá, smavá, hravá píseň

a slova jako hvězdy splítáš k tanci,

do tebe zakleta je duše rhytmu,

polibkem najde vykoupení slovo.

Ty v onyx, rubín, safir brousíš slovo,

by zaskvělo se jako láskou oko,

by v houpavém a sladkodyšném rhytmu

předčiti mohlo i slavičí zvěsti,

by jako dívka unavena v tanci

básníku v náruč celá klesla píseň.

Však čím je píseň a čím sladké slovo,

když vlasy vlají v tanci, hoří oko

a lásky zvěstí ňadra dmou se v rhytmu?