CHVÁLA STROJE

Viděl jsem v práci tebe, v rozšumělém hluku,

kde zvoní lopaty a řemen sviští,

ty bagrů synu, jeřábů ty vnuku,

poslušný pomocníku v rozhýbaném mraveništi.

Jak oddychuješ zhluboka a temně

nad žlutou průrvou vykopané země,

jak mocně údy napínáš v svém tvrdém díle,

lopotou nezlomen a jistý v rozložité síle,

ty druhu z ocele, jenž zmatkem neomámen,

ty souhro kovu, zubů, šroubů, pák a ramen!

Vzmach paží mohutných – to gesto klidné slávy!

Kovové zuby do hlíny se ryjí.

Co chytí, nepustí tvůj lačný chrup a dravý.

Do země udeří, hned prudce rozkrojí ji,

zas rozmach nový, v hlínu zakousne se,

hloub, nenasytně těžký násep láme

a z žluté průrvy silný krajíc nese.

Vozíku, chytej, co ti podáváme!

Když mlčíš, rezavíš. Je život spád a rej.

A nestůj na kolejích. Koly zaskřípej!

Rozrýváš smutné pláně s trávou neduživou,

s hnědými kalužemi, proláklinou křivou,

vnitřnosti drtíš země, která věky čeká,

ne abys ničil – Tvoříš pro člověka.

Za rok, snad za dva, až se drsné sněhy

s hor přiženou, bít budou v slezské břehy,

až vichry šlehnou zemi palčivými biči,

zde v těchto brázdách komíny se vztyčí,

zde červené zdi, stroje, rozložité haly,

by píseň nových zítřků slavně zazpívaly,

a tam zas jasné domy do široka vzrostou

se světlým úsměvem a srdečností prostou

a s vlídným teplem, když se stisknou odhodlaně

dvě poctivé a mozolnaté dlaně.

Ne, věru nevím,

jak cizokrajným pokřtili tě jménem,

však vím,

že statně pomáháš nám v ruchu ukázněném,

ty kamaráde, pro ty lidi příští,

pro slavnou naději a nejvíc pro život,

ty bagrů synu v rozhýbaném mraveništi.

A ve sluneční záři

pár kapek oleje se leskne na kovovém těle.

To radostný je pot.

Nad tebou strážce tvůj se směje vesele,

ten modrý strojník se širokou tváří.