CHVÁLA VENKOVA.

Pod hradní troskou z pradávných už časů

tiše se pase skot a koz i ovcí stádo.

V záři dne letního vše na světě je rádo,

zem’, kámen, květ i klas ztápí se v jasu,

obláčky plynou v dál’ a z mladých dubin

roj ptáků v třpytnou výš nad svěží nivu vzlétá.

Úsměvná pastýřka si růže ve vlas vplétá.

I plachá laň jde v luka z lesních hlubin.

Na stráni strom kde stín svůj skytá vlahý,

tam kypré ženy líc – jež s děckem hrá si – září.

Nad horou slunce plá, jak monstranc na oltáři,

klid nesmírný vše prostupuje, blahý –

I krčma u cesty má smavé loubí

a věnec zelený, s nímž vánek hrá si v štítu.

V besídce pocestní Bakchovi holdují tu,

zpěv se šprýmem se rozpustilým snoubí –

Potůček zamžený jak zašlá slída

vine se klikatě křehkými travinami,

a slunce nad horou dál metá zlaté plamy.

Psík chundelatý věrně stádo hlídá...