CHVALOZPĚV K OSLAVĚ NEJVYŠŠÍHO ZÁZRAKU.

Je teplá stříbrná noc červnová, mdle svítí hvězdy pod šlojířem mlh.

Mám dlaně plné milosti, a štěstím příliš velikým teď zrak mi zvlh',

v mé duši pýcha vítězů a závrať zbožněných a ptáků svatebčanů ples...

Dívko má, růžová polibky mými a žárem dne, co prožil jsem dnes? –

Rozhořely máky na polích, a akát bíle kvet' a voněl sladce tak,

a píseň štěstí zpíval skřivan šedivý, jenž ve spirále letěl do oblak,

a těžkou vůní opojený červen teplou vlnou dul – –

Vysoko nad hlavou stříbrný obláček tančil a plul. –

Pod námi ležela země, jak na dlani, úsměvná, svěží,

daleká pole, zelené louky a město s barokní věží,

kolem nás hučel les, šuměla paseky tráva, vítr vál,

a kdesi v skrytu na suché větvi řinčivou píseň datel hrál. – –

– Dívko má, růžová polibky mými a žárem dne, co prožil jsem dnes? –

Slyším Tvůj užaslý, tlumený výkřik, jenž tiše, tak tiše k nebi se vznes',

užaslý, tlumený výkřik, jaký jen údiv se rtů sejme,

že stalo se, co bylo nemožné – a přec tak samozřejmé. –

Zvonivé šumění nesmírných vod jsem slyšel, jako ten, který je stvořil,

v hučení ohromných prostorů nad námi vesmír jat úctou se kořil

a šeptal velebně tajemnou modlitbu syčením letících hvězd...

Umřel klam, umřel žal, jenom my zůstali sami prostřed svých tichých cest.

Vonící ptačí bez na hlavy střásal nám bělostný hvězdový květ –

a já jsem cítil a věděl a nábožně šeptal: „My vesmír – my svět!“ –

– Znavenou, zemdlenou měl jsem tě v rukou, líbal tě, já bůh a král...

Šustivou písničku sladkou a lehkou vítr nám pošeptmu v ostřici hrál,

zpívali zmámení ptáci v korunách, a teple dýchal, voněl, jemně hučel les...

– Dívko má, růžová polibky mými – prožil jsem věky, prožil jsem staletí dnes?

Je těžkou vůní opojná noc červnová – srp měsíce, dopola mrakem kryt,

jak zvrácený roh hojnosti na zemi spící lije klidný mléčný třpyt,

mlhy, jak závoj svatební nad loukou rosou zjiskřenou se chví,

a tichou nocí hedvábnou skřipotem z jasanů zvoní mé tajemství. –

Spí v městech znavení a ptáci ve hnízdech a stromy, keře, stébla trav,

spí země věčně bloudící, jen v dálce hoří měsíc nad horou a v temnu hučí splav...

Spí všichni bratři moji zemdlení. –

Spí dívka má! – Teď měsíc k spánku kles'. –

– Dívko má, růžová polibky mými – milenko svatá – co dala jsi mi dnes?