CHVALOZPĚV K OSLAVĚ PANNY.

Ó, panno! Svítání jitřní a zardění poupat v růžovém keři,

slunce nehřející, v hloubkách spící, se září horami zatajenou –

číše nedotčená, z níž pít smějí jen ti, kteří věří –

tajemná hostie, na paténě chladné ležící před proměnou!

Příslibná písni, jež zvonila nad vodami a věčně zní znova

a bude zvonit nespočetnem věků v nekonečno příští,

úrodný dešti oblaků bílých, nádobo křišťálová

věčně celá a přec rozptýlená v miliony tříští!

Záhadné světlo očí mé matky!

Slibe můj sladký!

Pro Tebe rostl jsem, pro Tebe sílil jsem, pro Tebe do květu ženu

a listím koruny široko rozpiaté přijímám teplo a světlo

a stínem dusím růst trávy a kořání přes skály klenu,

by Tvoje semeno křídlaté do půdy zkypřené slétlo!

Ó, věky žádaná, léta mnou čekaná,

myšlenkou, srdcem i krví mou vládni –

a ve chvíli dozrání

k sladkému poznání

v náruč mou toužebně rozpiatou

jak motýl do květu padni! –

Záhadné světlo očí mé matky!

Slibe můj sladký!

Viz hory v obzoru, kde ledovce se lesknou jak broušená ocel,

a čistý vzduch i v létě o polednách zná jen světla pocel –

tam na nejvyšším štítu, když za jiter, zajat slávou ticha, prodlím

a vidím v hloubce malý, kalný svět, jenž projevil se podlým,

vstříc slunci vycházejícímu jméno Tvé se modlím.