CHVALOZPĚV K OSLAVĚ PŠENIČNÉHO POLE.

Pod lipou ležím – naznak natažen...

Žhne červenec. – Je poledne a parný den...

Zaznívá zvonek ze vsi...

Na pravé straně, kam zrak zvracím teď,

pšenice zlatá stojí jako zeď...

Ó, srdce moje, hleď si!

Již týden pohoda! A dnové líbezní

písničkou cvrčků jako zlatem zní

a rozzvučením kosy –

již, jako harfu zapřev v zem

předlouhým bukovým kosištěm,

za mezí brousí kdosi...

Ten žito žne – a jeho dlouhý lán

je místy deštěm zpolehán

a klasy k zemi stáčí...

A je to pole žárem mdlé,

v něm všechny klasy pobledlé –

zpod pluch se zrna tlačí...

A v něm až tam, kde náhle tajemně

mandele štíhlé rostou ze země –

se občas člověk vztyčí –

rukávem utře s čela pot

a zas se pustí o závod

za kosou, která syčí...

Ovísek sivý hledí, bázní jat a bled,

brzo-li projde žitem naposled...

Ví, že pak ujde stěží...

Zato dlouhý pruh ječmene

na hrůzu, jež se přižene,

už nyní vousy ježí.

Jenom mé zlaté pšenky lán

tu stojí strachem nezdolán

a nepolekán mráčkem –

na přímých stéblech vzhůru klas –

a vesnického zvonku hlas

mu nezní umíráčkem.

Na stéblech klasy jak mosazné pruty,

jak by byly v půdu rozpálenou vkuty –

nic jimi nepohne –

Jako zástup hrdin, jež se mlčky strojí

v pevnostním čtverci k poslednímu boji,

v němž jistě podlehne...

Žhne červenec. – Žhne poledne. – Žhne parný den.

Já hledím upřeně – pod lipou natažen,

v lán, kde se klasy tísní...

Sluneční světlo po nich zlatem hrá,

a ve mně odhodlání zrá –

že oslavím je písní!