CHVALOZPĚV K RADOSTI BRATŘÍ MÝCH STROMŮ.

Ó, bratří toužící po slávě slunce haluzemi

a ptáků písněmi, snem květů zlaté nádhery,

kořáním vlastním do věčnosti přikovaní k zemi

a denně bičovaní v snění větrů údery!

Milenci země jste, skal tvrdost otevírající

k milostem řídkých chvil, z nichž žádná zpět se nevrací,

a služebníci dnů, každého z pánů vítající

v dům svůj skvrn pohyblivou hrou a světla vibrací.

Mír slavný vašich zátiší do mých snů často zadech’,

a vážné šumění jsem slýchal o půlnoci hřmět,

kdy lilo světlo měsíční do korun stříbra nádech,

a rozpomínky praskaly ve vrstvách vašich let...

Tu plula loďstva vítězná ku břehům nových světů –

nad sebou nebe bez konce, v šíř – v dál jen moří lán –

a zatvrzelí lodníci jen jednu znali metu,

a každý z nich byl dobrodruh a každý kapitán...

Šum vašich korun sliboval... Já vyplul na výpravu

v propadlou starých Atlantis, ve posmívanou zem –

snem slavným jednou usmyslel jsem naplnit si hlavu,

a neznámo, zda dopluji, či padnu před koncem.

Vím jen, že půlnoc zelená již nízko skláněla se,

vyl vichru prudký let, a zvonil ze dna vody vzlyk –

však v jitro slunečné příď lodě mé se zvedla zase,

a bouří nezdolán jsem přeplul zimní obratník.

Nade mnou nebe hvězdnaté, v dál nedohledna

zčeřená vodní planina až po obzoru kruh –

než věřím, země má že vyzvedne se ze dna –

k ní pluji divný kapitán, k ní pluji dobrodruh.

Ó, bratří! Večer polibků jsem v stíny vaše vložil

a bolest mrtvou pochoval pod listí odváté...

Juž laskavě jste svolili, by sen můj teskný ožil,

a ještě neskonale víc mi jednou podáte.

To o dnu posledním, kdy jasně rozpoznáme,

že všichni, každý z nás v snu vlastním zajatý,

svou berlu jenom z věků věkům podáváme,

ramena v šířku vztažena – zrak k slunci upiatý –

básníci toužící po slávě slunce haluzemi,

tesknými písněmi a květy marné nádhery,

tepotem srdcí do věčnosti přikovaní k zemi

a v snění bičující se svých větví údery...