CHVALOZPĚV SRDCI

Srdce!

Nejrůznotvárnější radiový vysilači s hlásnicí úst,

stroji s neviditelnými převody, pákami a písty,

má bytost pohybuje se na hřídeli kolotoče.

Jako řeka z neznámých hloubek či výšin

přinášíš a odnášíš,

zaléváš i ničíš, jak štěpnice nebo úrodu polní

neb chaty na nízkém břehu,

radosti, bolesti, touhy i skutky, ba také sny.

Tryskej!

Nemůžeš odpočinout si v sterých hrách, v pokusech,

v činech,

jsi jako korouhvička na věži chrámu

a kdybys na chvíli pouze ustalo křepčit,

rozpadl bych se jak domeček z karet

v zavytí samumu na širé poušti,

neb jako skleněná slza,

jíž někdo hrot ulomil v žertu,

v kosmický poprašek země.

Ústřední těleso topné,

spojené s rozvětvených žil sítí,

kterými rozvádíš teplo v budově těla,

měníš nás v duchovní skleník,

růže neb kopřivy kvetou z očí a ze rtů,

jaro a léto a podzim vzněcují mozek,

člověk je vlastně jen zvláštní zahradou boží,

která též dychtí po slunci, vláze;

proto se podobá život každého tvora

hoření ustavičnému od zrodu k skonu,

jednou-li přestaneš hřáti, golfový proude,

potom se z člověka stane vychladlý ostrov,

na kterém palmy kdys kvetly,

zvířena bujná žila,

a jenž byl postižen posléz

mlčením bílým,

polární zimou.

Srdce,

nejstarší kříži,

je tělo tvým mileným děckem, jež musíš však zkoušet

a mučit,

abys je vykoupit mohlo bolestmi jeho

z předpeklí zemského žití

pro jiný očistec možná,

ve věčném kruhu na všechněch hvězdách,

kde tvorové rodí se, hynou

v obměnném přerodu hmoty,

žijí jak zajatci slepí ve Všeho míru

na různých stanicích Věčna,

kterými řítí se vlaky Nekonečnosti,

aby je dovezly posléz

v Pravšeho lůno,

pod srdce Boha