Chvalozpěv tří

KDYŽ PÍSEŇ ŽIVOTA k posledním taktům už spěje

a nelze da capo ji zanotit znova,

vrací se aktéři dávno kdys hraného děje,

zjeví se v stínohře a beze slova.

Dnes za mnou přišlo tré poctivých staříků,

to jste vy, Mašo, Kunci a Sáblíku,

vy věrní, s úsměvem bezzubých úst,

vždy smíření s losem, ač nechyběl půst.

Nejste tu s pachem chlévů a maštalí,

nečpí z vás fištrÓn, jímž obuv jste mazali,

leč v rubáši bílém jak v nedělním prádle,

umyty mozolné ruce, mír svatý ve tváři zvadlé.

V mládí svém bičem jste šlehali nad hřbety hnědáků,

jezdíce tryskem za rosy do polí –

mé dětské oči vídaly ohnutá záda tří dobráků

už jenom na dvoře a v stínu stodoly.

Lnuli jste oddaně k statku i lidem,

boží dar pěstili s rozvážným klidem.

V neděli čistí a svátečně vyholení

na kapku hořké po mši se stavili – k posílení.

A tu jak přibylo kuráže pod čepicí,

zasvrběl též jazyk reptající,

zřeli jste s nábožnou úctou jak na vladaře,

ač jinak na děda i otce, hospodáře.

Po práci v soumraku vyhřáté kuchyně

kluky dva rádi jste houpali na klíně,

pohádky střídali s poutavou episodou

z dávných cest formanských nocí a nepohodou.

Kouříce při tom z faječek začaděných,

byli jste šťastnější bohatců unuděných.

Jen od vašich dětí, jež omámil svět,

když řádky skoupé jsem občas vám čet',

oči se zamžely, dýmka vám zhasla

a brada tajeným steskem se třásla...

Smrt pro vás přišla k tvrdému loži,

odvedla na záhon v zahradě boží.

Tam velký Hospodář právem věčným

platí mzdu dělníkům užitečným.