CHVÍLE BLAHA.

Uprchly tedy již ty utěšené chvíle,

ty nejšťastnější dny mého života;

pojala činolačnou duši dřímota,

že zapomněla ráda na závratné své cíle.

Kdož rád by nezapomněl na hrozivé ty víry,

když tužné oko tvoje na něj se pousmívá,

v němž zrcadlí se jasně tvá duše libě snivá,

jak pěvce tklivá láska ve zvuku jemné lyry.

A když v tvých loktech leže, jsem četl v luzném oku

tu dávno ždanou lásku, tu dávno oplakanou;

zabolelo to duši, tu plachou, světem štvanou,

že nebude jí přáno po tvém tu žíti boku.

Ach žel! žes první touze umlknout poručila!

Nebylbych u zoufalství tím širým bloudil světem;

nebylbych doznal cílů tak nebezpečných dětem –

má duše by se byla i málem spokojila.

Ach, kýž smím zadoufati, že navrátí se časy,

v nichž znova odpočinu si v blízku srdce tvého;

jak rád bych tu dal výhost sirenám losu svého –

bych tvé milosti vroucí jen slouchat mohl hlasy.