CHVÍLE. (II.)

A toho večera, jenž podivným se zdál,

nic kol se nesmálo a já se přece smál.

A tíže života, života všecky žaly

mně lehoučkými připadaly.

Propasti nebylo. Jemně

hýčkala lidi země.

Půlnoční vzduch mé tváře ovál

a já jsem resumoval:

Několik bolestí, několik ran.

– Nezaleknut a nezlekán! –

Několik bludů, několik psot.

– Hleděti přímo v temný bod! –

Smrt. Ale to se necítí.

Což možno vůbec umříti?