CHVÍLE NAVEČERNÍ

Ticho sedí ve všech koutech a rozích,

ruce na kolenou a napřímený trup,

hlavu vzhůru – jako ten, jenž naslouchá zvuku už nezvěstnému,

oči upřené dovnitř. – Kolos.

Mihotavý plamen svíce do stropu tence kouří.

V obloučku jakoby sirém, postrkány sem tam,

židle, kde jste seděli vy,

nad nimi vážně pluje hudba patera dechu

a patera myšlenek přátelství právě zpečetěno. –

Jak je mi hanba a líto,

že pomyslil jsem – a třeba jen na malou chvíli,

abych spořádal židle zas a pokrčené koberce srovnal,

kalíšky vymyl a s podlahy popel smet’,

pak široce zotvíral okna –

neboť co že bych ničil vaši stopu

a ve zvyklé vrásky zas uložil malou tu síň,

aby se nějakým konšelům zalíbila, až přijdou

sem k poradě lhostejné, lhostejné, lhostejné,

jak jim právo,

kdyžtě před krátkou chvílí pět nás tu dobře dlelo

v taký sraženi shluk,

a patero dechů se rozložilo jak stan

nad potyčkami přátel. –

Přemnohé ještě zde zbylo – ó ano!

Je proud a v proudu jsem já,

jako koupající v čilém jenž toku stojí,

s rukama svislýma, s rukama zcela svislýma.

– Proudu se bezděčně vzpírám.

Což neměl bych odstoupit stranou

a volnému průchodu této řeky přát –

a ve vlastních čtyřech zdech jen trpěným cítiti se?

Což nenáleží

odejít, když byl krásně náš zazpíval sbor,

a přijati potlesk s pokorným uzarděním?

Což nenáleží

vystoupiti z vln rozvířených námi

a ptáti se jen: Kdo je ztiší?

Ó kéž bych mohl zůstat,

moje láska když v dáli pluje v ústrety jiné,

ó kéž bych mohl

zdáli se dívati za ní, jež není už mnou –

– když objala –

myšlenkou sycen, že já byl přístav, zkad plula.

Kde jest mé právo? Ni zde, mezi čtyřmi zdmi.

Já vymodlil domov svůj, vymyslil, vypracoval,

zasloužil, získal –

pánem bych mohl být v něm a směl.

Já nechci. –

Běda mi, chtěl-li bych, drzý,

stopu vaši zde smést,

pouhý vlastník čtyř těch stěn. –

Leč jdu-li teď, chudý člověk

a šťastný,

leč jdu-li přec po oné práci, tu říkám: Chtějte,

abych směl služebnost vykonati pro vás,

byste vy, až příště přijdete opět

v síň, jež vás čeká,

tak našli vše, jak slavnostní síni sluší,

kde se slaví radost.

A zatím co tropiti bude svůj rozkošný zmatek,

já budu se radovat.

A jestliže uvidím, že jste tu spokojeni,

tehdy se zardím.