CHVÍLE ODDECHU.

Nad skupinou zahrad a svítících střech

stanul jsem na vrchu táhlém,

mne ovanul tesklivý podzimu dech,

když kráčel jsem po poli zpráhlém.

A v údolí Berounky svatý byl klid

ve slavný okamžik zrání,

tak znaveně zazářil sluneční svit,

jak stařec, jenž umřít se brání.

Já na tvoje polibky vzpomínal v tom,

které jak broskve teď sládnou,

a jimiž se obalil života strom

před zimou tak dlouhou a chladnou...

A květů jsem vzpomínal, bílých jak sníh,

pučících v zahradách mládí,

co kouzla je na věky ztraceno v nich,

my oba je mívali rádi...

Teď chladnější vítr když začíná vát,

ruce se shledaly naše...

Nech v srdci už blouznivé naděje spát,

na dobrou noc líbám tě plaše...