CHVÍLE SENTIMENTÁLNÍ.

Šla kolem tiše jako dech, jak pára,

a její závoj byl jak vlečka jara.

Do tmavé ulice hned záře vpadla,

jak úsměv do šerých se vrásek kladla

starého kostela, v kteréhož šeři

na stupních blíže u kamenných dveří

se třásla stará žena žebrající.

Šla kolem ní a s tichou, vážnou lící

v dlaň vetchou almužnu svou plaše dala

a nečekajíc díků dál se brala

jak duší sen, jak nápěv sladký hlavou,

až zapadla kams v ulici zas tmavou

a banální. Já patře za ní plaše,

jsem k sobě děl: Tak zrovna štěstí naše

se mihne, zmizí. Jít jsem za ní váhal,

ba stařenu se obdarovat zdráhal,

jež od portálu zvedla ke mně ruku.

Jak ve snách šel jsem dále v města hluku.