CHVÍLE ŠTĚSTÍ.

Šťastná chvíle, když po práci

nedočkavě domů kráčím!

Bouře vln, jež život tříští,

v hladinu se míru ztrácí

a myšlénky trilkem ptačím

v útulek mě zvou již příští...

Ulic hluk je pro mne němý.

Láska, naděje a víra

je mi každým krokem bližší;

ve hvězdách zřím jimi k zemi,

na níž duch si hladov sbírá

dojmy, které lidskost dýší.

Chvíle štěstí! – Hle, zde žena

s umučenou tváří stojí,

k ňadrům tisknouc drobné děcko –

a hlavička zabořena

v šíj’ se tulí matky svojí,

v jejímž cáru má teď všecko.

Druhá dlaň mdle vzpjata k chodci: –

„Dáš či nedáš, je mi jedno!“

Vždyť to dítě necítí to,

zmírá tak i při pomoci! –

Z prsou kamsi v nedohledno

vzdech ti vyrvou dojmy tyto.

Sklopíš zraky. Nemáš tuchy,

co tě v druhém kroku potká

na té cestě pro klid domů;

buď si slep a buď si hluchý,

bídy saň však není krotká,

spouští řev nad rachot hromů:

Zpola bos a rozedraný,

otylým rtem doutník žmole,

proti tobě člověk-taky

potácí se na vše strany.

Vše utopil v alkohole,

tělo, duši, cár i zraky! –

Po práci rád domů kráčím

a se mnou zas jako prve

s láskou naděje a víra –:

Jen té bídy s okem dračím

nezřít a té s plným krve,

jež bran k ráji neotvírá!!