CHVÍLE ŠTĚSTÍ NA LESNÍ STEZCE.

Bouř duše uklidnit’... A někdy stačí

jít v jitru slunečném tou lesa stezkou,

šum sosen vonný ssát i píseň ptačí

a snivě v krajinu se dívat českou.

Naslouchat pramenům, jenž v mechu pláčí,

žár stříbrný zřít v modré stepi nebe,

rej libel, motýlů, jenž se tu stáčí,

kams v dálku snít a zapomenout sebe.

Vše v modru zapomnít a tiše, tiše snít,

jen hudbou lehkých snů tu v zlatém vzduchu žít

a tiše stezkou jít, neplašit ptáky

a při setkání s dívkou, jíž je šestnáct let,

již nezulíbal dosud chtivý muže ret,

své touhy nevzbudit a sklopit zraky!