Chvíle v podvečer.

Hle, včely vracejí se z luhu,

na křídlech pyl,

z mozolné ruky kleče pluhu

zemdlený oráč upustil,

znoj s čela horký stírá.

Svit denní volně zmírá...

Stín roste, splývá, skřivan ztich’

ve hluboku brázd útulných.

Květ se již zavřel, cvrček výsknul

a ticho kol;

uzounkým srpem měsíc blýsknul

a hvězdy svolal na údol.

Zří míruplný dolů

v to moře lidských bolů,

v tu krůpěj blaha; slavík právě vpad’

a obé začal v rokot sladce tkát.