Ó CHVÍLE, VEČERY...

Ó chvíle, večery, kdy o samotě

před Bohem duše moje nahá stojí,

květ zdraný větry v otlučeném plotě,

jenž prošel vichřic nesčetnými boji,

a neví proč a zpívá v sladké notě,

v níž celá hloub se lidské duše rojí,

co boží, Bohu dá, co zemské, hmotě,

jen útěchou se resignace kojí!