CHVÍLE ZRÁNÍ.

Já uleh’ v trávu na vyhřátou zemi

ku konci června, když už třešně zrály.

Vzduch bez bzukotu much byl horkem němý,

jen sekáč svoji kosu klepal v dáli.

Ves byla v pravo nad úvozem kdesi

pod strání, která klesala v hloub znáhla;

na levo obzor uzavřen byl lesy,

na slunci země pukající práhla.

Mdlá vůně jílu táhla od cihelen,

zvon polední teď zaleh’ v horko polí,

vzduch nade mnou se zčeřil roztetelen,

už zvuky zvonu v ozvěnu se drolí.

Ztich klepot kosy. Polední je chvíle.

I zdálo se mi, že též ztišila se

teď píseň cvrčků na pěšině bílé,

pod mezí jenom procítala zase.

Teď zrálo žito. Jemný praskot zdvihal

vzduch bez šumotu horkem všecek němý,

v němž chvíli motýl lenivě se mihal

a umdlev, zpátky klesal k horké zemi.

I cítil jsem, jak velká chvíle prýští

a teče v prostor ztišeného kraje.

Já v duchu žehnal cepů písni příští,

pro kterou žito žloutnoucí zde zraje.

I bylo mi, jak cítil bych ji pálit

ve skráních s touhou, by už den ji zhasil.

Já měkkým steskem náhle v tom byl zalit,

když klepot kosy zase už se hlásil....