CHVÍLE.

Každý měl chvíli, byť jednu jen přály

žití mu sudby, kdy tíhl k hvězd týnu,

čistou jak anděl, jenž skolébá vinu,

jako sen, děcku své vidiny tká-li.

Je to tak dávno, tak dávno, tak v dáli,

padá to víc a víc do mlhy klínu,

zbývá jen vůně jak po květech v říjnu,

úsměv jak po snu, v němž ráje se zdály.

Chvíle ta s námi jde, průvodce stálý,

sílí, kdy rtu je pít hořkou číš blínu,

staví krok zoufalý na lemu skály.

Zachytí ruce, jež soka by sklály,

a nám, jak někdo by vzdychl si v stínu,

odešlý dávno, tak dávno, tak v dáli...