CHVÍLE.

Den pod oblohou blankytnou,

jas, zlato po výsluní!

Kde poupě, květy procitnou

již do barev a vůní,

jak opět jaro od jihu

vlá na Bosporu břehy,

sny vlahých nocí hvězdnatých

dny budíc toužné něhy.

Ať hlučí venku města ruch –

sní ticho po zahradě,

kde v stínu chrámu zbožný duch

se tají světa zradě.

Ať moře šplouná o skálu,

kde stojí klášter nový,

sad – vodojemů na hladi

jen bílý květ si hoví.

Snět granátové jabloně

hvězd ohnivých plá nachem,

z ros těžkých růže v úkloně,

však nevadne tu strachem,

že nevděčná ji urve dlaň

a pohodí v prach stranou –

jen nebi z vánků pocelu

dnem sladké vůně vanou.

Jest jitro slunné. Mlčí chrám.

Již po úsvitu časně

tam slaven Bůh. Zpěv k modlitbám

den práce vítal hlasně.

Když v domě panny řeholní,

jak v úle pilné včely,

co sadem vodí Kassiu?

Stín vzpomínky, vin žely?

Ten zbudovala útulek

– dar Bohu všeho věna –

těm, jež jen nebe láká vděk,

i těm, v nichž trpí žena.

Jak roji včel ač matkou jest,

však sestrou vždy, ne paní.

Dnes v němých chodí samotách

a nesdílně se straní.

Jest mladá, krásná, vznešená.

Kdy do vzpomínky hříží

se hlava nyní skloněná,

snad závoj skráň jí tíží?

Neb sklamanou jí raní hruď

skvost panagie skvělé,

kde v smaltu hledí s obrazu

tvář Matky Spasitele?

Ctí svatou Pannu z dávných dob,

má ráda závoj chudý:

teď ráj, pak ochotně tu hrob

měj mimo světa trudy!

Vin nemá, kromě odvahy,

že vzpomenula Matky,

když jí snad k choti údělu

plod zlatý kynul sladký.

Kam sahá vláda Byzance,

všech krajů vzácné děvy

hlas císařovny volal sem

krás jejich na objevy:

z nich vyvolí syn Theofil

choť císařovnu mladou,

by blažen její krásou byl

i moudrou ducha radou.

Buď jméno neznámo i rod,

vol císař sám a volně!

Jen ku paláci v doprovod

jdi s dcerou otec spolně,

však do perlové dvorany

kroč ona sama, cizí!

Jen krása stanov na trůn krok,

kde rod a jméno zmizí.

Zdob perlových síň: mrazu žeh

jak rosy do krůpějí

by dechnul sněhu po květech –

mží chladné stěny její.

Děv řady podle: vesny jas

to květy kouzlí živé,

však ticho, tiš. Ni dech, ni hlas.

Mráz úcty trpělivé.

Jde císař s matkou – kloní se

řad děv, tlum dvořan, stráže –

a zlaté jablko na míse

v sled nese mladé páže,

dar té, jež trůnu ozdobou

a vládkyní buď zemí,

co k Hellespontu slávy lnou

dvou světů hranicemi.

Kol trůnu kruh se vine děv,

jdou, pokleknou a vstanou,

by císař volil jeden zjev,

v němž vděky všech jich tanou.

Sám potom kráčí podle nich

– hoch s mísou za ním vzadu –

a v nově hádá, ve které

duch s krásou do souladu.

Zrak jeho vábí klidná tvář,

div tiché krásy vážné,

v níž hlubých očí měkkou zář

řas tají stíny strážné,

by v duše dumných útajích

sny nebudil klam světla – –

Ač jasný zrak, v něm plachý stesk,

jak duma by ji hnětla.

K níž vede krás jej tklivý čar,

král stanul u Kassie.

Jen podati jí snubu dar –

tu vzdech mu s rtů se vije:

„Ach, kdyby tolik zla a běd,

jež od Evy nám věny,

zde po Adamu nebylo

nám k hoři – krásou ženy!“

Kassia oči pozvedla:

„Však ženou čisté krásy

mír sjednán, vina pobledla –

Marií, matkou spásy!“

Zrak plane zbožným nadšením

a cudně hned se klopí.

Nach tváří kloní v kytici

stud růží do zátopy.

Dál kročil císař nelibě

nad odpovědí panny

– duch hluboký mu k pochybě:

i vládci najde hany –

a zlaté podal jablko

hned vedle hrdé krásce,

jež mlčet bude s velebou

i citů ku otázce...

Kol šumí vlny Bosporu,

v klid tiché lavry svojí

se tají města obzoru

již ducha ku pokoji

teď mniška zbožná Kassia.

Jen s vanem vesny nové

v den výroční ji do samot

lét zašlých vedou snové.

Jak ondy jen by zářil den,

zem kvetla do úsměvů,

však nyní na rtech mřel i sten,

ni vzdech jí na úlevu?

Stín zrak jí halí pochmurný,

mrak tmy i hruď ji tísní,

ač nad ní blankyt azurný,

sad kolem pln je písní.

Mih vzpomínek... Jich mine let –

chvil hasne noc, noc duše,

z tmy paprslek, kmit na pohled,

leč jitra u předtuše!

Jak mlhami by kráčela

k dni výše, na temena,

kam trn by slzou smáčela,

však tam už, jaká změna!

V dol padly mlhy, cár a cár,

zde rosa stříbří stezku,

plá nad ní slunce, svit a žár,

a vrchol hory v lesku!

Stín dole, chlad. Bůh tvoří den:

co světa na Táboře

ni mlžný nejevil ti sen,

víc nítí z tmy blah zoře!

Jen svaté Panny pomněla,

jíž obraz na hrudi má:

jdouc na hory, blíž neměla –

a slast ji tichá jímá.

Klam lítosti ji mine zas,

klid bude po rok dlouhý,

kdy nepomní chvil na zápas

slib k nebi jdoucí touhy.