CHVÍLE.

Viděli se letmo před třicíti lety.

Oddálil je život. V obou chtivost výšek,

myslili, že sobě překážejí cestou,

hlídali své práce, znali se tak dobře.

Přes hory se bili jako nepřátelé

zhrdou, epigramy, bodavými slovci,

trnové si posílali ratolesti.

Až čas přišel. Náhoda je svedla pouhá

k dílu, za nímž oba kráčívali různo.

Plachý pohled prvý, boční postoj mžiku,

ale blíž je vedl bonton společnosti

nevědoucí, co se mezi nimi dálo.

Slovo jedno, druhé, a jak včely z úle

rozhovor se vyrojil, zrak vzhořel,

a jak by se rozednilo v temné jizbě,

jak by ledy popraskané lámaly se

od zproštěných břehů v jarním roztávání.

Že jsou čistší, pocítili rázem v nitře,

a že lidmi byli, kde měli být bohy.

V stisku rukou němém očištěných srdcí

největší se slovo promluvilo,

rozdrceno vše, co dříve bylo.