CHVÍLE.

Jdou chvíle v západ cestou mého žití –

ta v bílém šatě jako ku oltáři,

ta v černém závoji a smutek v tváři,

ta trní ve vlase, ta polní kvítí.

Jen jako ve snách zřím, jak zraky svítí:

ten tichým úsměvem, ten slzou září,

a jako pohled Magdaleny Maří

ten nezkojitelnou se touhou nítí.

Ó, jednu chtěl jsem navždy zadržeti,

mou hvězdou aby byla v proudů sporu,

bych na vše zapomněl s ní ve objetí.

Však pozdě. Z dálky šátečkem mně točí

a brzo splyne s mlhou na obzoru...

Ó, věčně budu vidět její oči!...