CHVILKA SNĚNÍ.

Pojď, můj bledý hochu, bloudit,

půjdem v stíny háje,

na něm sladkých písní loudit.

Nám on dá je.

Pojď! skráň zmdlenou položíme

pod tu starou sosnu

a se duší celou vsníme

čarných do snů.

Půjdem v zkvetlou stráň i sluje,

ku jezera hrázi,

kudy bílá přivesluje

labuť v mlází.

Kyne ti. Ó skloň se, hochu,

a co zříš, mi pověz.

„Jen kol šíje níž mi trochu

rámě ověs.“

Jak se tiše skláníš nad ní.

S čela kadeř sklouzla.

„Ó jací tu snové vnadní!

Ples, ó kouzla!

Hle, zřím vílu, perly loví

ze stříbrné vlny,

vidím palác kříšťálový,

zlata plný.

Ó, co vnad tu skryto je mi,

co tu krásy, lesku!

Jakých perlí vodojemy

sypou v stezku!

A pták zlatý, který nyje

rozkoší i touhou,

hle, mne vítá u pinie

písní dlouhou.

A šum těchto ratolestí

a ty básně její

hruď mi v plnou růži štěstí

rozvíjejí.

A ty květy, myslil bysi,

v své že kynou hry jí –

květy, které s větví visí

draperií.

A to štěstí a to chvění

a ten nápěv ptáka

a ta vůně v opojení

že ji láká...

Ah, což v moře písní ztopit

chtí mne všichni ptáci?

Ráj! A já jdu zmámen, opit

ku paláci.

Vchod veň růže steré tvoří

vůní, květem, listem,

z nichž v zář slunka každý hoří

ametystem.

A tu plno zlaté rosy,

a tu sladkých paní,

jež v svém oku duši nosí

a květ v dlani.

A ta jedna chýlí ke mně

plno růží s římsy.

‚A to, paní‘ – ptám se němě,

‚vzíti smím si?‘

A ta druhá podává mi

klín pln perlí hebce.

‚Dítě, dítě, zůstaň s námi,

zůstaň,‘ šepce.

A hle, třetí s diadému

svého hvězd mi shýbá

a jich přitkne čelu mému,

které líbá..."

Tu jsi hlavu zvednul ze sna,

z kříšťálu vln oko,

z nějž ty dýšeš, vábná, plesná

štěstí sloko!

A ten pohled, plaché děcko,

lépe se mne zeptá,

než tvůj ret, jenž „co to všecko?“

v chvění šeptá.

Dítě mé, jak lze se ptáti.

Hle, v svém pychu starém

píseň moje podává ti

vše to darem.

Dá ti palác, k němuž stoupat

budeš klenbou zlata,

kde je tisíc růží, poupat

nad poupata.

Dáti palác kříšťálový,

jenž se k nebi klene,

kde ti víla perly loví

drahocenné.

Tolik, tolik perlí, co je

hvězd jen na obloze,

tobě, zlaté dítě moje,

složí k noze.

A nebude dosti na té:

v takou zář tě vhalím,

že v své budeš říši zlaté

králem malým.

Jenom pojď, můj hochu! bloudit

pojďme v stíny háje,

na něm sladkých písní loudit.

Nám on dá je.

Pojď! skráň zmdlenou položíme

pod tu starou sosnu

a se celou duší vsníme

čarných do snů.

A já stkám ti kolem hlavy

tolik, tolik kvítí,

co jej nesesbírá včela

za své žití.

A dám tobě tolik písní,

tolik štěstí, že by

záviděl ti, ráj jenž vysní,

anděl v nebi.

Pojď, jen pojď... Leč ret tvůj něm je,

slůvka nemá pro mne...

A mé oko slza jemně

tichá promne.

Pojď, jen pojď, mé zlaté dítě.

Či ples, záře, hry ni

hvězda, růže nevábí tě

více nyní?

Či’s mou písní zádumčivou,

hochu, pohrdl? Či

ret tvůj touhou plane snivou,

že tak mlčí?

Či svou duši posud zpíjíš

v snů těch hravém tlumě? –

Ah, už vzpomínám si... ty již

nejsi u mě...