CHVILKA SNĚNÍ.

Až jednou Bůh nám v dlaně kvítek vloží,

v jehožto kalich naše duše vplují,

já řeknu Ti, jak spolu v žití půjdem:

To bude píseň tiše blouznivá,

již pod okny nám fontán bude pět

o Princeznách, jak umírají štěstím,

když najdou Prince zakletého v háj –,

o bílých Nymfách, kterak v houštině kdes

rozkoší lkají Fauna v náručí,

o potůčcích jak zpívají a jdou

a nesou vůni jásajících břehů,

o Vílách, Bůžcích... o všem bude zpívat

nám onen fontán – víš, ten pod okny...

A naše duše, v jednom květu snící,

budou se chvět a z kalichu se klonit

a k sobě tulit ve blouznivých snech –

a budou zírat, jak tam u fontány

pár holoubků se napájí a svítí,

a smát se budou oněm pohádkám

i holoubkům i jejich perutím

a budou hádat: Proč as bloudkové,

ti holoubci, vždy najednou jdou pít,

když stružka pro ně úzká tak a malá?...

A proč pak asi ve hře lakotné

své zobáčky vždy v jednu krůpěj vbodnou,

když miliony v sluníčku jich hrá?... – –

A podobně tak duše ptát se budou

a s dumou v oku budou přemítat

o pohádkách a těchto bílých snech...

A my?... Ó, dítě! V němém objetí

jak obláčky dva po blankytném nebi

poplujem žitím... Kalich duší svých

všem krásám otevřem a sladkou rosou

jej sytit budem, by nám neuvad’.

Tam v dálce kdesi bude slunko plát – –

Hle, dítě zlaté – k němu budem plout

ve vůni liljí, v písních fontány

a v jeho oheň oba najednou

pak tiše klesnem... Lilje budou kvést –

Nám ještě do snů fontán zazpívá...