Chvilka snění.

Kde splítá síť se tratí tramwaye

a elektrická dráha projíždí,

kde věčný ruch a šum a lidu sběh,

já nedávno se, chodec zpozdilý,

– byl večer mlžný, matné světlo lamp

se na chodnících třáslo míhavě, –

na jednom právě místě zastavil,

o třicet let mne zpátky unesla

má upomínka. Zde byl konec Prahy.

Ta ulice i v pravé poledne

vždy tichá byla; skoro bez dlažby,

kol tísnily se domy přihrblé

s barokní kružbou černých lomenic

a úzké průjezdy a nízká okna,

a za jedním z těch – čtyřpatrový činžák,

kde ve falešné renaissanci dnes

v své pýše vévodí – já bydlil, hoch.

Zde někde as to okno bývalo,

zde bába poloslepá na výstupku

vždy sedala a věčně pletla dál.

Ruch města z daleka sem nedoleh’,

pár kroků jen a byl jsi u řeky,

ta nebyla v svor spjata nábřeží,

jen ohrady zde čněly k obloze

a voněly vždy zvláště po dešti

pozdravem sladkým lesů šumavských.

Na řece vory, mostu nebylo,

jen primitivní přívoz na Smíchov,

zřím výběrčího budku posavad,

zde hlučno v neděli jen, k výletům

kdy scházel se tu pestrý lidu dav.

Sem často uprchl jsem po škole,

zde boby do jamky jsme házeli

a hrůzo! špačka tloukli vesele.

Sem zbloudil pouze voják s kuchařkou

neb tajná láska, jistě nešťastná!

Leč kdo se o ty staral, hráno dál.

Tak snil jsem – V sluch mi padl drsný hlas

a signal tramwaye – jen prudký skok

mne spasil na chodník. Můj prchl sen.